Zjistil, že v průběhu dvou století se proměňoval systém oligarchický na systém pluralitní. Oligarchickou vládu „patricijských“ rodin vymezil do roku 1842. Oligarchií se (protentokrát ) v teorii skupin rozumí soustředění a kontrola zdrojů více než v jedné oblasti veřejného života (kontrola např. současně hospodářství, vzdělání, kultury) do rukou jednoho člověka či jedné skupiny lidí. Populace nemá v tomto případě možnost kontroly ovládaných institucí. Od roku 1842 se začali na místech starostů, městských zastupitelů a jiných důležitých institucí města střídat nejprve ekonomické elity (podnikatelé, self-made byznysmani), poté (rok 1900) s rostoucím příchodem imigrantů (Italů, Irů) a změnou etnicity i členové bývalé pracující třídy (proletariátu). Konečně od roku 1950 lze hovořit o prosazování tzv. “new men“, moderních lídrů (Dahl, 1961: 11-14). V souvislosti s jednotlivými lídry (starostové, bankéři, šéfové podniků, vrcholoví manažeři aj), jimž se podrobně věnuje, uvádí pět základních vzorců leadershipu v procesu vládnutí. Na první dojem jde o poněkud nesrozumitelné shluky slov, ale jejich obsahy mají důležitý význam. Jedná se za prvé o tichou integraci ekonomické honorace, o velkou koalici koalicí výkonného centra, za třetí o drobnou nezávislou suverenitu skupiny s vymezenými sférami vlivu, dále o koalici šéfů (je rozdíl od koalice koalicí) a za páté o konkurenční suverenitu (Dahl, 184). Tyto vzorce mohou vykazovat mnoho variant a kombinací. Autor podotýká, že ač to na první pohled podle některých indicií může vypadat v New Havenu (takové studie existují a mnoho občanů si to i skutečně myslelo) jako na systém podle vzorce zákulisního vyjednávání ekonomické honorace, podle objektivnějších výzkumů, ke kterému se sám hlásí (v kapitole 6 podává důkazy limity vlivu), tomu tak není. New Havenu tedy v různých obdobích odpovídají zbývající výše zmíněné typy (ve variantách). Zajímavé se jeví především typy „drobná a konkurenční suverenita sfér vlivu“, které byly objeveny ve struktuře města New York City (autoři Kaufman, Sayre). Nazývá ho tzv. kongresovým chováním. V tomto systému je každá oblast kontrolována různými skupinami topleadrů, jenž své cíle a strategie adaptují na jednotlivé oblasti politik (jako vzdělání), v kterých mají dotyčné komunity své zájmy.
Důležitý je však moment, jak se v tomto již vývojově pokročilejším pluralitním systému jednotlivé zájmové skupiny vypořádávají s konfliktními situacemi. Pokud skupiny vnímají svou činnost (politiky) striktně v rozporu, ve smyslu zisku na úkor druhých (např. dvě soutěživé strany mající obě šanci na prosazení vlastního kandidáta), jsou si většinou vědomi limitů v každé jedné zájmové oblasti a také vědomi značné ceny, za kterou vzájemným bojem zaplatí (navíc s nejistým výsledkem). V případě konfliktu se obracejí populisticky k lidu hledajíc podporu. Tím, jaké preference u populace převládají se do jisté míry odráží v utváření jejich politik. Děje se to na úkor prosazení cílů (původně odlišných) leadrů či subleadrů, což je pro ně nevýhodné. Z těchto důvodů se snaží konkurenční strany sféry vlivu vzájemně akceptovat s potřebou dodržování status quo a tím minimalizovat možnost konfliktu (Dahl, 188-189).
Ve světle těchto informací se přenesme do reality vývoje pluralitní společnosti u nás s poukazem na sborník o politických stranách s dílny Transparency International z roku 2006. V podstatě můžeme bez větších obav podobné chování zdejších aktérů aplikovat i na některé jiné veřejné úřady a zároveň s vědomím, že se od té doby situace proměnila spíše kosmeticky. Citace: “Podle výzkumu Sociologického institutu, který zmiňuje Linek, respondenti uvádějí mezi hlavními důvody pro vstup do politické strany změnit situaci k lepšímu, pomoci naplnit program strany, získat kontakty, získat pozici, zajistit si finanční zisk. Profil českého straníka není příliš povzbudivý a stranická politika neláká lidi s kompetencí a integritou. V současnosti je klasickým straníkem člověk, který chce ze svého členství získat určité výhody, zejména materiální. Proto je téměř normální, že přijme pravidla hry, kupování hlasů a sérii dalších kompromisů, ostřeji řečeno drobných podvůdků. Situace ve stranách je také ovlivněna minulostí mnohých členů, jejichž chování se formovalo v období, kdy klientelismus a nepotismus byly normou“ (Kolektiv autorů, 2006: 32).
Výsledkem snažení takového typu chování je snaha o získání kontroly úzké skupiny nad více zdroji politického vlivu současně ne nepodobné oligarchické struktuře. Potom nás nemůže překvapit, že se politické strany (coby strategičtí hráči státní správy) snaží např. dosazovat do klíčových resortů a veřejných úřadů buď své lidi přímo nebo skrytě přes „nezávislé“ s loajalitou k té či oné straně (např. neodpovídající počet náměstků na úřadech vlády podle stranického klíče na úkor menších stran nebo dohled ČEZu a jiných státních firem nad Nejvyšším kontrolním úřadem). Autonomní instituce, jenž by naopak měli hlídat politickou aktivitu, jsou sami záměrně politizovány. Příkladem mohou být Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, naleptávání soudní moci politickými zájmy (např. prokazatelná činnost na politickou objednávku pražského vrchního zástupce a jeho zdlouhavé odvolávání, či politické zadání bývalé nejvyšší státní zástupkyně, v současné době snaha o dosazení ústavního soudce s kontakty na vlivné lobbisticko-ekonomické zájmy jedné z politických stran na komunální úrovni nebo běžná praxe pracovních „obědů“ či privátních pracovních výletů některých reprezentantů soudní moci s lobbisty či přímo politiky aj). V tomto směru se středo-východní modely přibližují modelům jihoevropským. Jiným příkladem mohou být podnikatelské (potažmo politické) zájmy vytvářející tlaky na instituce vzdělání (komercionalizace vědy) aj.
Aktéři naší politické scény (zejména hegemoni na pravici a levici) často a, zdá se, rádi vyhledávají konfliktní situace. Občas urputně až komicky zapírají své omyly, přehazují odpovědnost na jiné. Vůbec častým rysem naší společnosti v různých sférách a úrovních života je nepřiznávat vlastní pochybení. Boj o získávání či zachování vlivu sice stojí značné úsilí, ale je zřejmé, že se to z nejrůznějších důvodů vyplácí. Proč? Skupiny neváhají vydávat i velké částky na poškození dobrého jména svého rivala či dokonce na jeho veřejnou diskreditaci (horkým se jeví případ ex-šéfa rozvědky). Vzhledem k neprůhlednému financování, zejména velkých stran, si vyčleňování nemalých částek na diskreditace protivníků zřejmě mohou dovolit. Počítají snad s tím, že se veřejnost vlastně nedozví s jakou skutečnou částkou operují? (viz článek v posledním vydání Respektu o přiznaných a o skutečných penězích vládních stran). Systém takto kumulovaných návyků vytváří nezdravé ovzduší a u široké veřejnosti vyvolává falešné domnění, že je to tak správné, že to tak má být.
Základní principy pluralismu můžeme též zobecnit na různé politické systémy a z nich vyvozovat různé stupně a odstíny plurality, avšak jak říká Dahl, chování aktérů a tedy kombinace vzorců jednotlivých oblastí politik závisí na kultuře a sociálně – ekonomických podmínkách té které společnosti. Pluralita má opravdu tolik podob, kolik existuje modelů států, ale to už je jiná kapitola ( Roberta Dahla) – kapitola o polyarchii.
Psáno pro e-polis
Zdroje:
Dahl, Robert (1961). „Who Governs?“ (New Haven and London: Yale University Press).
Svobodová, Ivana (2012). „Ted budeme džentlmeni. Politici stále odmítají zavést strop na volební kampaně“. Respekt. Ročník XXVIII/2012, s.26-27.
TIC, kolektiv autorů (2006). „Transparentní procesy v politickém rozhodování. Sborník textů k problému korupce politických představitelů“ (Transparency Intenational – Česká Republika).
Linek, Lukáš (2004). „České politické strany a jejich členové. K postupné proměně charakteru členství.In: Jiří Kabele, Martin Potůček, Irena Brázdová, Arnošt Veselý (eds.): „Rozvoj české společnosti v Evropské unii (Praha: Sociologie, prognostika a správa. Matfyzpress).