V současné krizi eurozóny se vymezují nové, budoucí pozice, které určí postavení států v kvazi konfederativním evropském unijním systému. Stěžujeme si, jak je s námi v Evropě nakládáno, jak hrajeme druhé housle. Jak ale můžeme hrát v Unii jiný part než tento, když jsme v mnoha důležitých ekonomických ohledech i kritériích politické kultury srovnatelní se zeměmi Severní Afriky či Jižní Asie? Východoevropskou optikou nahlíženo například konkurenceschopnost státu je hodnocena jako jedna z nejhorších, v hodnocení státních zakázek figurujeme poslední v rámci Východní Evropy (kam se vytratil ten optimismus z počátku devadesátých let?), globálně v nehospodárnosti s veřejnými prostředky se blížíme ke stému místu, klesá úroveň vzdělání (studie McKinsey) nemluvě o moři korupci, oceánu klientelismu. Strana pana premiéra odmítla také vstoupit do eurozóny.
Nastavený český systém bohužel nedovoluje prosadit výraznější změny, jenž by posunuly trend, spíš jde o „venkovní nátěr“ mající ukázat změnu s obsahově PODOBNOU strukturou, přičemž by na to veřejnost měla „skočit“. Občas se o změnu někdo pokusí, ale skončí bud diskreditací nebo rezignací (rozuměj asimilací). A i proto je potřebné omílat stále dokola kde si stojíme. Premiér až nabubřele demonstruje roli, kterou ale republika v evropském systému nehraje a ani hrát prostě nemůže. Některé politické špičky se vzhlédli v britském světonázoru, jehož zájmy jsou však odlišné našim nehledě na historicko-civilizační vývoj obou zemí se zcela odlišnými právními normami, úctě k zákonům a vůbec principu celého politického systému distribuce moci, veřejných statků atd. Budou výhody paktu UK-ČR převažovat nad výhodami EU-ČR?
Malá tečka (není myšleno pejorativně) uprostřed kontinentu se opět zviditelňuje a opět tím méně vhodným způsobem. Píseň má stále stejný refrén. Skončí příští rok nebo se jen upraví motiv a melodie zůstane?